Konec éry absolutní nadvlády USA

Uplynulý rok přinesl z geopolitického hlediska několik převratných událostí, nikoliv překvapivých, ale rozhodně převratných. Rok 2008 pravděpodobně vstoupí do historie jako konec éry absolutní nadvlády USA a boje proti terorismu a začátek nové éry, kdy světu nebudou vládnout Spojené státy, ale několik velkých hráčů a pár dalších bude v pozadí tahat za nitky. USA budou mít i nadále hlavní slovo, ale jejich relativní moc poklesla.

03.12.2008, Ostatní, Jan Traxler, Počet přečtení: 4788

Celý uplynulý rok byl ovlivněn finanční krizí, jakou svět od druhé světové války nepamatuje. Do toho jsme zažili malý ropný šok, kdy cena ropy vyšplhala až na 146 dolarů za barel, aby následně spadla zpět pod 50 dolarů. To vyhnalo v mnoha zemích inflaci do dvouciferných čísel. Nyní jsme uprostřed hluboké spotřebitelské recese, která poznamená celý rok 2009. To jsou hlavní převratné události minulého roku na poli ekonomickém.

Vedle toho se udály podstatné změny také na poli politickém. Výměna na postu amerického prezidenta je jen kosmetickou úpravou. Obamovo prezidentské období bude určitě revoluční. Ale při vší úctě k novému prezidentovi, stejně revoluční období by bylo, kdyby v úřadu i nadále zůstal George Bush, nebo kdyby se prezidentem stal třeba kašpárek. Změny musí přijít vzhledem k aktuální hospodářské a politické situaci ve světě i doma v USA, ne proto, že se změnil prezident.

Daleko důležitější je srpnový rusko-gruzínský konflikt. Rusko dalo světu jasně najevo, že je zpět. Jelcinovské období rozpaků a úzkosti je pryč. Rusko je politicky i vojensky stejně silné, jako bylo dříve, a hospodářsky možná dokonce silnější. Bez ohledu na to, že se nám ne všechno musí na ruském politicko-hospodářském systému líbit (stejně tak na americkém, čínském a všech dalších), musíme s Ruskem počítat jako s jedním z hlavních světových hráčů. Někteří říkají, že začala nová studená válka. Situace je ale komplexnější. Po stránce vojenské může Spojeným státům konkurovat jedině Rusko. Avšak po stránce ekonomické je dnes ve hře daleko více hráčů.

Třetím velkým hráčem je Čína, která je nejen nejlidnatější zemí, ale už dnes při přepočtu na paritu kupní síly také druhou největší ekonomikou světa hned za USA. O síle Číny bylo mnoho napsáno a vše demonstrováno na Olympijských hrách v Pekingu. Ovšem momentálně stojí Čína před existenčním testem. Následkem spotřebitelské recese v USA a Evropě čeká Čínu hluboká ekonomická krize. Své obrovské dolarové rezervy pravděpodobně nepoužije na nákup amerického dluhu, ale na stimulaci vlastní ekonomiky. Aby Čína zabránila prudkému růstu nezaměstnanosti a potažmo vážným vnitrostátním konfliktům, musí poptávku spotřebitelů nahradit vládními projekty. Celkově vzato stojí Čína před těžkým obdobím, kdy se bude muset věnovat zejména interním problémům.

Čtvrtým hráčem je samostatný blok, který tvoří Evropská unie. Ačkoliv ještě loni bychom právem mohli říct, že EU je pouze prodloužená ruka USA, dnes už to tak úplně neplatí. Čím dál častěji se z různých koutů unie ozývají hlasy, které jsou v rozporu s USA. Příkladem budiž americká snaha přizvat Gruzii a Ukrajinu do NATO, nebo americké protiraketové a radarové základny v Polsku a v naší republice. Evropská unie je ekonomicky i politicky velmi silný hráč, avšak vojensky je unie závislá na USA a dokud nebude mít dostatek vlastních energetických zdrojů, bude východní část značně ekonomicky závislá na Rusku. EU je tedy sevřená v kleštích a musí balancovat mezi USA a Ruskem. Ještě větším problémem Evropské unie je ekonomická nerovnováha mezi jednotlivými regiony a názorová rozpolcenost. Evropa a s ní i společná měna euro nyní stojí před první velkou zatěžkávací zkouškou po pádu Berlínské zdi. Podobně jako Čína, tak i EU se nyní bude muset soustředit primárně na interní záležitosti.

Mírně v pozadí za velkou čtyřkou se krčí tři další velcí hráči: Brazílie, Japonsko a arabští šejchové. Brazílie je prostým lidem často přehlížena, ale vzhledem k tomu, že jde o největšího producenta a exportéra mnoha komodit, tak by ji svět přehlížet neměl. V nynější ekonomické situaci si upevňuje postavení leadera a mluvčího celé latinské Ameriky. Její politická i ekonomická síla v příštích letech velmi rychle poroste. Japonsko jako třetí největší ekonomika světa se svými druhými největšími dolarovými rezervami (po Číně) má automaticky na všechna jednání dveře otevřené. Od druhé světové války sice rezignovalo na závod ve zbrojení, v mnoha jiných oblastech je však technologicky leaderem světového vývoje.

Sedmým a aktuálně posledním z velkých hráčů jsou arabští šejchové, konkrétně Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar a Kuwait. K prosazování svých zájmů jim slouží ropa a petrodolary, které za ropu inkasují a za něž potom nakupují americké dluhopisy, nebo akcie velkých korporací. Jen tyto čtyři státy mají dohromady více než třetinu světových zásob ropy a dají také dohromady téměř čtvrtinu světových exportů. Prozatím se soustředí spíše na tichou hru v pozadí. Kdyby se však arabský svět sjednotil od saúdsko-arabského království až po Írán, nebo dokonce Pákistán, zrodil by se hráč na úrovni srovnatelné minimálně s Evropskou unií. To je ale v blízké budoucnosti utopie, neboť muslimské tábory sunnitů a šíitů se mají podobně rádi, jako katolíci s protestanty v 15.století. Přičemž ve skutečnosti nejde o náboženské rozpory, ale o mocenské boje.

Ve čtvrté řadě bych dále identifikoval šest méně silných hráčů, které ovšem také nikdo nemůže zcela ignorovat. Spojuje je kromě jiného strategická poloha. Jde o Indii, Austrálii, Mexiko, Turecko, Írán a Indonésii. Speciálně Indonésie může mnohým připadat, že mezi velkými hráči nemá co pohledávat. Ale pozor, z Indonésie bude možná jednou i silnější hráč než čtvrté úrovně. Nezapomeňte, že Indonésie disponuje obrovskými zásobami nerostného bohatství a navíc je to čtvrtá nejlidnatější země na světě, žije zde zhruba tolik obyvatel, jako v Německu, Francii, Španělsku a Velké Británii dohromady.

Rok 2008 ukázal ještě jednu podstatnou věc, národní zájmy jsou pro všechny důležitější než nadnárodní. Evropská unie a podobná uskupení v Jižní Americe, Africe či jihovýchodní Asii mohou výborně fungovat jako unie volného obchodu a ekonomické spolupráce. Ale snažit se vytvořit superstát a delegovat pravomoci státu na rozhodnutí unie nemá reálný základ k úspěchu. Až dojde k další globální krizi, jednotlivé státy se budou opět upínat ke svým národním zájmům, bez ohledu na to, na čem se dříve v rámci unie dohodly.

Jedno je jisté, dostáváme se do nové éry, kdy světu nebudou vládnout Spojené státy, ale několik velkých hráčů a pár dalších bude v pozadí tahat za nitky a mírně ovlivňovat kroky velkých hráčů. USA budou mít i nadále hlavní slovo, o tom není pochyb, ale jejich relativní moc poklesla. Vstupujeme do období, kdy balance moci může vést po odeznění recese k nevídané prosperitě a blahu celého světa. To samé rozložení moci však může v budoucnu skončit velkým světovým konfliktem. Hráči a jejich strategie se mění, ale hra zůstává stejná.

Čtyři úrovně dle vlivu na geopolitický vývoj ve světě:
1) USA, Rusko
2) Čína, EU
3) Brazílie, Japonsko, Saudská Arábie + SAE + Katar + Kuwait
4) Indie, Austrálie, Indonésie, Mexiko, Turecko, Írán

Psáno pro Finanční magazín

Dále doporučujeme:


Chcete dostávat na email nové články a tipy na investice?



Přihlaste se k odběru bezplatného investičního newsletteru FINEZ a nebo nás sledujte na facebooku.

investiční newsletter

Přihlašte se k odběru bezplatného investičního newsletteru.

Chcete poradit s investicemi?

Nepomůžeme vám rychle zbohatnout, ale ukážeme vám, jak nechat peníze dlouhodobě pracovat pro vás, aby generovaly stabilní výnosy. Podívejte se na příklady z praxe

kontaktujte nás