Každý dluhopis nese určité riziko. Jak rozlišit méně rizikové dluhopisy od více rizikových až po dluhopisy zavánějící podvodem?
Dluhopisy bývají často prezentovány jako bezpečná investice. Avšak případ společnosti ZOOT, která se dostala do platební neschopnosti, nyní slouží jako názorná ukázka, že tomu tak mnohdy není. Dluhopisy někdy naopak představují velmi rizikovou investici. Bohužel teprve nyní si to nezkušení investoři začínají uvědomovat.
Jak posoudit, zda je dluhopis rizikový? Každá investice vždy nese nějaké riziko. Dluhopis v podstatě není nic jiného než půjčka. Koupí dluhopisu se stávám věřitelem, který půjčil peníze emitentovi dluhopisu (dlužníkovi). Mám za emitentem pohledávku. A emitent má závazek platit mi sjednaný úrok a v den splatnosti dluhopisu mi vrátit půjčené peníze. Riziko každého dluhopisu tkví v tom, zda emitent dluhopisu (dlužník) bude schopen splácet své závazky – platit pravidelně úrok a v den splatnosti splatit jistinu dluhopisu.
Jak to mám předem odhadnout? Právě v tom je ten háček. Vůbec nezáleží na tom, jestli si na letáčku přečtete, že úrok je garantovaný, nebo že dluhopis je zajištěný nemovitostí. To jsou jen marketingové kecy. Každý dlužník samozřejmě za dluhy ručí svým majetkem (včetně nemovitostí) a každý má povinnost platit (garantuje) sjednaný úrok. To ale ještě vůbec neznamená, že toho bude schopen.
A co je horší, dokonce s jistotou ani nikdy nevíte, zda vůbec chce závazky splácet, jestli to není jen nastražená past na naivní investory. Ono není zas tak složité založit si eseróčko, vydat dluhopisy, převést peníze na Kajmany a vytratit se pryč. Nedělejme si iluze, spousta dluhopisů prodávaných po internetu je od začátku takto konstruována jako podvod.
Před každou investicí do dluhopisu si tedy musíte položit otázku, jak moc věříte, že emitent dluhopisu chce a bude schopen splácet své závazky. Jaká je pravděpodobnost, že mě chce jen oklamat? Jaká je pravděpodobnost, že mu jeho záměr nevyjde a že se dostane do platební neschopnosti?
Fondy a institucionální investoři se v tomto směru do značné míry orientují podle kreditního ratingu emitenta. Áčkový rating představuje bezpečné investice, kde by emitenti neměly mít problém se splácením svých závazků. Béčkový rating označuje spekulativní investice, kde emitenti splácí své závazky, ale je zde určité riziko, že by se mohly dostat do problémů. Céčkový rating pak označuje emitenty, u kterých je pravděpodobné, že nedodrží své závazky.
Ovšem kreditní rating si nechávají zpracovat velké firmy, s jejichž dluhopisy se obchoduje na burze. Bez ratingu by s nimi nikdo ani neobchodoval. V České republice má kreditní rating jen pár emitentů. Zpravidla si ho totiž nechávají vypracovat jen firmy, které na to mají peníze a které věří, že budou mít dobrý rating, a to jim pak pomůže přesvědčit více investorů a zároveň stlačit úroky na co nejnižší úroveň. U nás je situace taková, že valná většina emitentů by dostala velmi špatný rating, a tak to radši ani neřeší. Přeci otevřeně nepůjdou na trh s tím, že u nich hrozí vysoká pravděpodobnost, že budou mít problém se splácením svých závazků. To by jim nikdo nepůjčil.
Když se nemůžete spolehnout na ratingové hodnocení, musíte si tedy na otázku ohledně schopnosti emitenta dostát svých závazků odpovědět sami. Odhalit rizikový projekt v zásadě není až tak složité. Stačí se podívat na hospodářské výsledky firmy v minulých letech a na plány cashflow do budoucna. Klíčové je, aby firma byla schopná generovat dostatečné provozní cashflow na pokrytí úroků a splácení dluhu.
Když si například firma prostřednictvím pětiletých dluhopisů s úrokem 6 % p.a. půjčí od investorů 100 milionů korun, musí být schopná generovat každý rok provozní zisk minimálně 6 milionů korun na splácení úroků a optimálně navíc během pěti let vydělat dalších 100 milionů, ze kterých posléze splatí dluh. Celkem by tedy firma měla vydělat 130 milionů korun, neboli 130 % za 5 let, což odpovídá anualizované výnosnosti přes 18 % p.a. Upřímně, málokterý byznys má tak rychlou návratnost investovaného kapitálu.
Většina emitentů dluhopisů předem počítá s tím, že je za pět let refinancuje novou emisí. To v zásadě není špatně, dělá to tak i spousta velkých firem. Zpravidla se kalkuluje spíše s desetiletou než pětiletou návratností kapitálu. Akorát na deset let by málokdo byl firmě ochotný půjčit, proto se nejčastěji vydávají pětileté dluhopisy a ty potom po pěti letech nahradí další pětileté dluhopisy.
Ale během těch prvních pěti let musí firma ukázat, že její byznys plán funguje, že generuje dostatečné cashflow na krytí úroků a zároveň něco navíc na splácení dluhu, i když ho fakticky nesplácí. Ale jde o to, aby krytí dluhu vlastním kapitálem bylo dostatečné, aby klesalo celkové zadlužení firmy (poměr cizího a vlastního kapitálu), to má v podstatě stejný efekt jako splácení jistiny dluhu. Pak investoři firmě důvěřují, že je schopná dostát svým závazkům. A po pěti letech jí půjčí znovu na refinancování dluhu.
V uvedeném příkladu tedy postačí, když firma bude schopná generovat provozní zisk 6 milionů ročně na úhradu úroků a 10 milionů ročně navíc, aby za deset let mohla dluhopisy skutečně splatit. Podívám se tedy do účetní závěrky a pokud firma v posledních pěti letech konzistentně dokázala generovat volné cashflow ve výši 16 milionů korun ročně, můžu celkem klidně spát, že by neměla mít problém plnit své závazky. Pokud ovšem nebyla schopná generovat zisk ani 6 milionů ročně potřebných na splátku úroků, pak si zahrává s ohněm a je tu poměrně vysoká pravděpodobnost, že bude mít do budoucna problém se splácením závazků.
Zádrhel je v tom, že valná část emisí dluhopisů pochází od firem, které ani nemají pětiletou historii, mnohdy nemají vůbec žádnou historii. Každý takový dluhopis musíte automaticky brát jako vysoce rizikový. To ještě neznamená, že je to špatná investice. Ale je pochopitelně z pohledu rizika značný rozdíl mezi tím, když půjčujete peníze firmě se stabilním ziskovým byznysem na jeho rozšíření, nebo když půjčujete peníze firmě, která chce teprve něco rozjet, postavit, vybudovat... ale nemá dosud žádné stabilní cashflow, jen smělé plány.
V takovém případě se musíte spoléhat pouze na finanční plány projektu. Zde doporučuji si od emitenta vyžádat plán, který bude počítat se třemi scénáři, optimistickým, neutrálním a pesimistickým. Následně plánované výsledky hospodaření ještě minimálně o 20 % ponižte. Vychází vám, že bude mít z čeho splácet úroky a z čeho splatit dluh? Jestliže ano, může to být zajímavá investice, a ještě třeba svým kapitálem pomůžete něco dobrého vybudovat.
Já osobně bych akorát v takovém případě dal přednost konvertibilnímu dluhopisu nebo prioritním akciím, abych měl pevně nastavený minimální výnos, ale zároveň jsem se v případě úspěchu podílel i na celkových výnosech z projektu.
Pokud ale budete mít dojem, že vám emitent maluje nereálná čísla, nebo že si vůbec nepřipouští možnost nějakého pesimistického scénáře, jděte od toho raději pryč. Každý byznys plán má svá rizika a solidní emitent by se s vámi o nich měl na rovinu bavit a mít i plán B pro případ, že se něco nebude dařit dle očekávání. Kdo si to nepřipouští, tomu bych osobně nikdy peníze nepůjčil.
Dále si zjistěte celkovou strukturu financování projektu. Jak velký vlastní kapitál do toho dává emitent? Pokud majitel firmy riskuje jen malý vlastní kapitál a většina je financována bankovním úvěrem a emisí dluhopisů, tak k takovému projektu bych neměl důvěru. Poměr kapitálového krytí musí být vyvážený. Cizí kapitál by nikdy neměl být více než dvojnásobný oproti vlastnímu kapitálu, jinak už se jedná o rizikový kapitál.
V případě nově vzniklé firmy s krásnými plány do toho majitel firmy musí jít naplno a vložit do firmy významný kapitál. Pokud sám riskuje vlastních 100 tisíc korun v základním kapitálu firmy a jinak chce vše financovat cizím kapitálem, není to z mého pohledu důvěryhodný partner, kterému bych chtěl půjčovat peníze.
Jestliže u emitenta dluhopisu zaznamenáte některý z těchto znaků, automaticky byste takový dluhopis měli považovat za rizikový a být s investováním velmi obezřetní. Popravdě, takovýchto dluhopisů se dnes prodávají na internetu stovky, možná i tisíce. Některé z nich ve finále dostojí svým závazkům, jiné nikoliv a některé jsou zcela jistě zamýšlené jako podvod. Mějte to na paměti.
Pokud nemáte s dluhopisy a s investováním obecně příliš zkušeností, poradím vám dvě základní zásady, kterých se vždy držte, jestli nechcete prodělat kalhoty:
Investuj jen do toho, čemu rozumíš
Nesázej vše na jednu kartu, rozkládej riziko
Pokud u daného projektu nejste schopní posoudit, jestli vám emitent prezentuje realistická čísla, tak prostě do takového dluhopisu neinvestujte. Úplně první pravidlo investování říká, že člověk má investovat jen do toho, čemu rozumí. Nemusíte být v daném oboru odborník, ale měli byste vždycky chápat, kde se bere výnos. A ta čísla vám musí dávat smysl. Pakliže nejste přesvědčení o tom, že to je dobrý projekt a že emitent dluhopisu bude bez problémů schopný splácet své závazky, tak dluhopis nekupujte.
Dále musím podotknout, že i sebespolehlivější emitent může jednoho dne selhat. I japonská firma Tepco byla velká, stabilní a spolehlivá, než jim tsunami spláchla jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Občas se stane něco, s čím nikdo předem nepočítal. Proto rozumný investor i v případě dluhopisů nikdy nesází vše na jednu kartu, ale vždy rozkládá riziko (diverzifikuje) mezi vícero emitentů.
Jsem jednatelem společnosti FINEZ a zakladatelem multi-fondu Otakar. S klienty jednám přímo já. Více o mně
Sledujte nás
Upozorňujeme, že po telefonu neposkytujeme žádné informace k investicím ani službám, neboť hovory nejsou nahrávány a my máme ze zákona povinnost archivovat veškerou komunikaci se zákazníky. Telefon slouží pouze k domluvení termínu osobní schůzky či nahrávaného videohovoru. K veškerým dotazům jinak prosím využívejte kontaktní formulář nebo email.
