Zásluhový penzijní systém podle vychovaných dětí
Základní myšlenka: Pokud do systému nepřivádím děti (lidský kapitál), musím přivádět více finančního kapitálu, a nebo si nemůžu nárokovat stejný důchod jako ti, kdo do systému děti přivádí.
Poslední dobou se v naší kotlině opět začalo více debatovat o reformě důchodového systému a do hry se podle všeho vrací myšlenka zohlednit v systému počet vychovaných dětí. Tuto myšlenku dlouhodobě podporuji.
Proč zohledňovat počet dětí?
Kdo financuje důchody stávajícím lidem v penzi (v postproduktivním věku)? Pracující generace lidí v produktivním věku. Kdo bude jednou financovat důchody těmto lidem? Jejich děti a těm posléze zase jejich děti a tak dále. Tak funguje průběžný důchodový systém. Pokud do systému nepřivádím děti (lidský kapitál), musím přivádět více finančního kapitálu, a nebo si nemůžu nárokovat stejný důchod jako ti, kdo do systému děti přivádí. To je přeci spravedlivé a logické.
A tak jsem všemi deseti pro nastavení penzijního systému takovým způsobem, aby lidé pečující o děti buď odváděli do systému méně prostředků, nebo z něho měli nárok čerpat vyšší rentu. A nikoliv pouze kosmeticky, ty rozdíly by měly být markantní.
Je to finančně spravedlivé?
Někdo může namítnout, že to je nefér vůči těm, kteří z nějakých důvodů děti mít nemohou nebo nechtějí. Na první pohled ano, ale člověk bez dětí má mnohem větší prostor se během života na důchod zabezpečit sám. Je třeba si uvědomit, jak velký dopad na rozpočet domácnosti má výchova dětí – výchova budoucí generace produktivních lidí, kteří později financují důchody lidem v postproduktivním věku.
Zaprvé, v rodině se třemi dětmi stráví v průměru jeden rodič 10 let na „mateřské a rodičovské dovolené". Tedy 10 let musí rodina žít z omezených příjmů. Průměrný rodičovský příspěvek činí méně než 7000 korun měsíčně. Naproti tomu průměrná hrubá mzda zhruba 31 500 korun měsíčně a medián necelých 28 tisíc korun, což je po zdanění bez uplatňování dalších slev něco přes 21 tisíc korun čistého.
Rodič na rodičovské dovolené tedy má v průměru zhruba o 14 tisíc menší měsíční příjem než průměrný výdělečně činný občan. Odměnou za výchovu nové pracující generace tak domácnost se třemi dětmi v průměru 10 let „přichází" o 14 tisíc korun měsíčně. Jinými slovy, pracující bezdětný člověk má možnost si za těchto 10 let ušetřit navíc celkem 1,68 mil. korun.
Zadruhé, péče o děti pochopitelně také něco stojí. Jídlo, oblečení, vzdělání, léky, kroužky atd. Těžko se to dá přesně vyčíslit. Dokud jsou děti menší, pohybují se v průměru výdaje na jedno dítě kolem 50 tisíc korun ročně, u adolescenta už ale průměrně spolkne rozpočet domácnosti přes 100 tisíc korun ročně.
Kdesi jsem četl, že v průměru vyjde péče o dítě od narození až do jeho dospělosti zhruba na 1-2 miliony korun, což asi sedí. Rodina se třemi dětmi pak v průměru vydá za děti 3-6 milionů korun. Jsou to někdy těžko představitelná čísla, ale ono se to za ty roky nasčítá.
Když to tedy shrneme, člověk, který nemůže nebo nechce mít děti, má ve srovnání s rodičem pečujícím o děti větší finanční prostor na straně příjmů i výdajů, aby se během života ve větší míře zabezpečil na důchod sám. A nebo aby odváděl do penzijního systému větší porci prostředků.
Jakým způsobem děti zohledňovat?
Úvahy zatím směřují dvěma základními směry. Buď podle počtu dětí upravit odvody do penzijního systému, nebo výši vypláceného starobního důchodu, případně nějaká kombinace obojího. Tedy člověk bez dětí by buď měl platit vyšší odvody (pojistné), a nebo dostávat nižší starobní důchod. Podle počtu dětí by pak důchod rostl, nebo odvody klesaly. A pak se samozřejmě diskutuje o stropu, zda u třech dětí, čtyř nebo více.
Já už několik let lobuji za ještě jiný směr, aby část mých odvodů šla přímo mým rodičům. Ono to tak svým způsobem je i dnes, že z mých odvodů dostávají důchod moji rodiče. Ale málokdo si to uvědomuje, protože peníze se sbírají na jednu hromádku a z ní pak zase vyplácí. Toto plošné státní přerozdělování vede k přílišné anonymizaci. A ve finále z dobré myšlenky, což dle mého názoru důchodový systém v jádru je, se pak stává pro všechny platící akorát nutné zlo. A všichni čerpající penzi naopak berou důchod jako samozřejmost, jako „zasloužený výdobytek", přičemž každý má dojem, že by si zasloužil dvakrát tolik, co má.
Zaveďme mezigenerační důchodový systém
Proto si myslím, že by bylo nejlepší důchodový systém z gruntu předělat. V prvé řadě bych zavedl individuální důchodové účty, tak aby se každý mohl kdykoliv na internetu přihlásit a podívat se na „stav" svého důchodového účtu a viděl tam všechny toky peněz, kolik kdy odvedl nebo čerpal, jaký je „zůstatek" a podle toho odpovídající možný důchod.
Ve druhé řadě bych pak odvody rozdělil na tři složky, jedna složka by šla na můj důchodový účet, druhá složka na důchodový účet rodičů a třetí složka na jakýsi státní důchodový účet solidarity, ze kterého by byly vypláceny minimální důchody všem potřebným.
Takový mezigenerační důchodový systém mi přijde nejspravedlivější. Navíc tu nejde jen o počet dětí, ale především o to, koho z nich vychovám, zda to budou slušní, poctiví a pracovití lidé. Můžu mít třeba deset dětí, ale pokud žádné z nich nebude pracovat, tak mi to v důchodu bude k ničemu. Nebo můžu mít klidně jen jedno dítě, ale když ho dobře vychovám, může jednou významně přispívat k mému důchodu. A nebo nemusím mít žádné děti, a budu jednou čerpat důchod jen z toho, co jsem si sám na důchod odvedl plus případně dobrovolně sám naspořil bokem v soukromém sektoru (např. doplňkové penzijní spoření).
Doporučujeme také:
Zároveň by takový systém mnohem více motivoval lidi přiznávat příjmy a odvádět do systému peníze. Momentálně se každý snaží platit na daních a sociálním a zdravotním pojištění co nejméně, protože ty peníze odvádí „státu". Málokdo si řekne, zaplatím teď na daních víc, abychom měli u nás v obci lepší silnici, aby třídní učitelka od mého syna dostala vyšší plat, nebo aby důchodci mohli jezdit v MHD zadarmo apod. Stejně tak si málokdo řekne, že odvede na sociálním pojištění více peněz, aby moji rodiče dostali vyšší důchod.
Ale když uvidíme, že významná část prostředků jde přímo na náš vlastní důchodový účet a další částí přispíváme svým rodičům, hned budeme k odvodům přistupovat jinak. Stejně tak by tomu bylo v případě daní, kdybychom byli více zaangažovaní do toho, co se z našich daní financuje.
Nicméně zavedení takového mezigeneračního penzijního systému bychom mohli označit za skutečně radikální důchodovou reformu. A k takovému kroku je potřeba široká podpora veřejnosti a všech politických stran. Což je asi hodně naivní představa. Zůstaneme-li nohama na zemi, bude zázrak, pokud se strany vůbec domluví na obecné myšlence zásluhovosti penzijního systému podle vychovaných dětí, ať už bude forma jakákoliv. Už to by byl výrazný krok dopředu k dosažení dlouhodobé udržitelnosti penzijního systému, takže tuto myšlenku je potřeba podporovat.