Máme se materiálně lépe než před dvaceti lety? Můžeme si z průměrného příjmu pořídit více nebo méně hraček? A jak jsou na tom důchodci? Podívejme se společně na vývoj průměrných příjmů, důchodů a inflace od sametové revoluce, jak se vyvíjí naše životní úroveň.
Wikipedie uvádí tuto definici:
Životní úroveň lze definovat jako míru uspokojování materiálních i nemateriálních potřeb a tužeb jednotlivce či skupiny zbožím a službami. Obvykle se měří podle norem jako např. reálný příjem (tj. očištěný od inflace) na osobu a mírou chudoby.
Nedávno jsem vedl vášnivou diskuzi s jedním klientem na téma, zda nám občanům České republiky roste životní úroveň. Omezili jsme se čistě na materiální stránku života, nevedli jsme žádné filozofické debaty. Přesto klient nesouhlasil s mým tvrzením, že se máme po materiální stránce výrazně lépe než před deseti, dvaceti neřkuli třiceti lety.
Povídám mu: „Vždyť se podívejte, kolik krámů má dnes Vaše žena v koupelně. A kolik jich tam měla před třiceti lety? Kolik hraček dnes mají Vaše vnoučata? Nebo si porovnejte, jakým autem dnes jezdíte a co máte v ruce za telefon. Vždyť před dvaceti lety jsme teprve měli první počítače a jen hrstka odborníků věděla, co to je internet."
„To ano, ale taky všechny ty hračky stojí mnohem víc peněz než před třiceti lety. Stejně tak potraviny a léky. A byty zdražily minimálně na desetinásobek. Jak si dnes mají mladí pořídit bydlení, kde na to mají vzít peníze? Akorát se víc zadlužují," kontruje trefně klient.
„To máte pravdu, ale i když zohledníme inflaci, tak faktem zůstává, že si dnes z průměrného příjmu můžeme koupit více věcí než před třiceti lety. Naše příjmy rostou rychleji než inflace. Právě proto v průměru roste naše životní úroveň."
„No o nás důchodcích to rozhodně neplatí," brání se klient. „Já si nechci stěžovat, já se mám dobře. I díky Vám, pane Traxlere. Ale kdybych měl žít jen ze státního důchodu, tak bych asi brzy pošel hlady. Ceny pořád rostou a ta státní almužna stojí za starou belu. Vždycky přihodí nějakou stovku, ale z toho se nedá vyžít."
„Rozumím Vám. Je jasné, že s odchodem do důchodu každému klesne jeho životní úroveň, neboť mu klesnou příjmy. Proto je ostatně důležité si zajistit na důchod dostatečnou finanční rentu nad rámec státních důchodů. Ale pokud jde o životní úroveň důchodců," uzavírám diskuzi, „jsem i tak přesvědčený o tom, že se mají po materiální stránce lépe než před dvaceti lety."
Klientovi jsem pak slíbil, že se ze zvědavosti na vývoj příjmů, důchodů a inflace blíže podívám a napíšu na toto téma nějaký článek. Tak se společně podívejme na pár zajímavých grafů.
Prvně bych rád ještě upozornil, že tu pracuji se statistickými průměry. Každý jednotlivec je na tom trochu jinak. Každý má jiné příjmy a každý má v podstatě i jinou osobní inflaci, neboť každý nakupuje jiné zboží a služby. Chceme-li posuzovat vývoj životní úrovně za celou republiku, musíme pak pochopitelně kalkulovat s průměrem.
Výše průměrné mzdy, a stejně tak i průměrného starobního důchodu, od roku 1989 setrvale každým rokem roste. Při pohledu na graf určitě většinu lidí hned napadne, že se nůžky mezi průměrnou čistou mzdou a průměrným starobním důchodem neustále rozevírají. Takže se důchodci mají vlastně relativně hůř než v roce 1989, nebo ne?
Nenechte se ošálit, hodně tady zkresluje měřítko grafu. Proporcionálně se poměr průměrného starobního důchodu a průměrné čisté mzdy o moc nezměnil. V roce 1988 dosahoval průměrný starobní důchod 61 % průměrné čisté mzdy. V roce 2016 to bylo 54,5 %. Ano, ten poměr mírně poklesl, ale nijak zásadně. Poslední roky dokonce poměr mírně roste. V roce 2006 to bylo jen 52,7 %. Takže za posledních deset let si naopak důchodci v relativním srovnání s pracujícími polepšili.
Jak už bylo řečeno, je jasné, že s odchodem do důchodu průměrně lidem klesá životní úroveň, neboť průměrný starobní důchod je nižší než průměrná čistá mzda. Ale tak tomu bylo vždy. A tento poměr se až tak dramaticky od revoluce nezměnil. Jediné, co se změnilo, že si dnes lidé mohou na důchodový věk snadněji vytvořit jiné finanční rezervy, aby jejich životní úroveň s odchodem do důchodu tolik nepoklesla.
Doporučujeme také články:
Pro vývoj životní úrovně obyvatel je určující, že lidem rostou průměrné příjmy i důchody. Ovšem ještě podstatnější je, co si za ně dnes pořídíme. Musíme zohlednit vliv inflace, abychom vyjádřili koupěschopnost obyvatel. Jaká byla míra inflace v uplynulých 30 letech? Poslední roky jsme si zvykly na velmi nízkou inflaci. Od roku 2010 dosahuje průměrná míra inflace pouhých 1,4 % ročně. V předchozí dekádě to bylo 2,8 % ročně. A nejdivočejší vývoj byl pochopitelně v devadesátých letech s průměrnou inflací téměř 15 % ročně.
Mimohodem, tento rok inflace zase stoupá. Doporučujeme článek: Důsledky vyšší inflace: 7 předpovědí pro následující 3 roky
Záhy po revoluci životní úroveň obyvatel, vyjádřená koupěschopností, nejprve prudce poklesla. Liberalizace cen spolu s devalvací koruny vyhnala v roce 1991 inflaci přes 50 %. Přechod na volný trh byl bolestivý, nicméně nutný pro budoucí rozvoj ekonomiky. Trvalo posléze několik let, než růst příjmů dohnal inflaci.
Nicméně jak ukazuje následující graf, od roku 1992 téměř každý rok reálně (po zohlednění inflace) průměrná čistá mzda roste.
A stejně tak je tomu i v případě starobních důchodů, jejich výše zpravidla také rostla rychleji než inflace.
Nejvýstižnější obrázek pak ukazuje poslední kumulativní graf, který nám říká, že z průměrné čisté mzdy si po zohlednění inflace dnes koupíme zhruba 1,6 násobek toho, co v roce 1988. Podobně z průměrného starobního důchodu si dnes důchodce může koupit o 42 % více zboží a služeb než v roce 1988.
Takže suma sumárum, v průměru se máme materiálně lépe a lépe. Někdo více a někdo méně. Ale průměrná koupěschopnost obyvatel od roku 1992 stabilně roste, což platí pro pracující i důchodce.
Ano, v Německu se mají lidé ještě lépe. Ale třeba na Ukrajině zase výrazně hůře. Tak buďme rádi za to, kde jsme a přestaňme se pořád porovnávat s nějakými ideály. Když nebudeme donekonečna remcat, ale místo toho tvrdě pracovat, tak se postupně naše životní úroveň bude přibližovat i našemu západnímu sousedovi. Potrvá to ale ještě roky. Hold 40 let zaostalosti se nedá dohnat za jeden rok. Budeme to dohánět ještě minimálně dalších 30 let. Taková je realita.
Psáno pro Peníze.cz a Finmag.cz
Jsem jednatelem společnosti FINEZ a zakladatelem fondů Otakar a Ernest. S klienty jednám přímo já. Více o mně
Sledujte nás
Upozorňujeme, že po telefonu neposkytujeme žádné informace k investicím ani službám, neboť hovory nejsou nahrávány a my máme ze zákona povinnost archivovat veškerou komunikaci se zákazníky. Telefon slouží pouze k domluvení termínu osobní schůzky či nahrávaného videohovoru. K veškerým dotazům jinak prosím využívejte kontaktní formulář nebo email.
